Rezatým hřebíkem do oka, vidlemi do krku, mačetou do pupku, kebule rozmačkaná lisem, kebule přepůlená pilou, květák rozčísnutý sekyrou, nastartovaná motorovka vražená do zadku atd. Inu, být kreativní v pokleslém subžánru slasher, jehož zahnívající zbytky slávy leží v prachu pestrobarevných osmdesátých let, je dnes pro režiséry a scenáristy takřka nadlidský úkol. Zesnulý král strašidelné zábavy Wes Craven sice dokázal jako jediný přijít s adrenalinovou injekcí a prostřednictvím podvratného snímku Vřískot (1996) nastartovat opětovný zájem o maskované zabijáky, ale i tahle etapa mi z dnešního pohledu přijde strašně vzdálená. Bez ohledu na slasher dochází žánru jakožto celku dech. Byť se v současné době horory točí jako na běžícím pásu, jejich řemeslná kvalita je v naprosté většině nevalná, a protože scénáristům zároveň scházejí originální nápady, uchylují se studia k stále častějšímu parazitování na slavných značkách, viz impotentní srajdy typu Vymítač ďábla: Znamení víry (2023). Tam, kde schází nápady, se alespoň nabízí záplata v podobě netradičního formálního zpracování, jak dokazuje třeba talentovaná francouzská režisérka Coralie Fargeat, která se vyžívá v experimentálním přístupu u veskrze otřepaných témat. Momentálně budí režisérka pozornost svou šokantní satirou s prvky body-hororu Substance (2024).

Touhu experimentovat měl nepochybně i kanadsko-americký scénárista a režisér Chris Nash, který si jednoho dne řekl: „Hm, jaké by to asi bylo sledovat kosení teenagerů výhradně z perspektivy Jasona Voorheese?” Bum! Výsledkem tohoto jednoduchého, leč relativně originálního nápadu je brutální řezničina In a Violent Nature (2024). Z jistého hlediska jde vlastně o nečekané překvapení, jelikož Nash se doposud neměl šanci pořádně ukázat. Na kontě má jen několik krátkometrážních pokusů a kratičkou historku Z is for Zygote, která spadá pod křídla povídkového projektu The ABCs of Death 2 (2014) a je právem řazena mezi ty nejlepší, respektive nejvíce drsné. Fanoušci kanadské rockové formace THE BIRTHDAY MASSACRE si ještě možná vzpomenou na klip ke skladbě „One”, režírovaný rovněž Nashem. Tím ale veškerý výčet končí. Dá se tedy s klidem říci, že In a Violent Nature je jeho plnohodnotný debut a jako takový byl logicky realizován se skromným rozpočtem zhruba čtyř milionů dolarů. Čerstvě po projekci jsem si naprosto jist, že devadesát procent financí padlo na tvorbu explicitně podaných krvavých efektů.

Ostatně, co taky více čekat od filmu, kde má zombifikovaný mordýř permanentně přilepenou kameru za prdelí, chodí bloumavou chůzí po lese a porcuje mladé čerstvé maso kvůli zcizení medailonu, na kterém mu záleží? Tím jsem vám teď vlastně prozradil celou zápletku včetně všech dějových twistů. Na druhou stranu si myslím, že zrovna v tomto případě to vůbec nevadí, protože In a Violent Nature není filmem o příběhu. Je to film o stylu, v němž se Chris Nash snaží podvracet pravidla subžánru slasher. Vychází mu to tak z poloviny, ale o tom ještě bude řeč.

Jak jsem již naznačil, In a Violent Nature se v drtivé většině času fixuje na postavu nemrtvého zabijáka Johnnyho (Ry Barrett), jehož z věčného spánku probudí zcizení medailonu po jeho matce. Z trosek bývalé požární stanice si jej neprávem přivlastnila skupinka mladých, arogantních, tradičně hloupých lidí a nakrknutý Johnny chce svůj majetek zpět. A asi je vám jasné, že teenagery nehodlá prosit nebo to s nimi zkoušet po dobrém. Johnny je příkladný hororový tradicionalista a jako takový využívá praktické metody „vyjednávání” zahrnující využití sekyry, dřevorubeckých háků, štípačky na dříví či vlastních pracek. Abych to uvedl do jasnějšího světla. Pardálové zocelení starou italskou gore školou můžou být v klidu. Tady je nic nepřekvapí. Ovšem dovedu si živě představit, že sváteční divák, ke kterému In a Violent Nature zabloudí omylem, může být docela klidně zhnusen až šokován. Nebudu prozrazovat vrahovo finální skóre, ale každá smrt bez výjimky (nepočítaje asi tři mordy mimo záběr) je jiná a často nápaditá, čímž bylo mé vnitřní zvrhlé já dokonale uspokojeno. Johnny seká, kuchá, drtí, štěpkuje a kroutí končetiny nebohých obětí způsobem, jakým pouťový klaun vyrábí zvířátka z nafukovacích balónků.

Problém je, že když si tuhle hravou symfonii na filmové násilí odmyslím, zůstane tu naprosté vzduchoprázdno. Vysvětlím. Zhruba osmdesát procent stopáže strávíme v těsné blízkosti Johnnyho, který se v mimořádně dlouhých záběrech toulá lesním porostem, stopuje lidskou vysokou, případně nehnutě stojí a pozoruje okolí. Uznávám, že záběry to jsou povětšinou pěkné, lemované divokou přírodou kanadského Ontaria. Kamera se Johnnymu drží za zády, nahlíží mu přes rameno, bere ho z profilu, ptačí perspektivy, případně se zasekne a nehnutě sleduje, jak si poradí třeba s obětí koupající se v jezeře. Nash k látce přistupuje s nadšením amatérského antropologa. Po vzoru Terrence Malicka poukazuje na zvláštní harmonii krásy, ošklivosti i tvrdosti nezkrotné přírody. Může to být třeba detail na hnijící zvířecí mršinu uprostřed smaragdově zelených mechových koberců nebo zabití jedné z obětí, kdy na pozadí neslyšíme hudbu, ale pouze zpěv ptáků, bzukot poletujících much, vítr a zurčící potůček. Avšak poetismus a vláčné tempo, jaké zmiňovaný Malick nabídl třeba v thrilleru Zapadákov (1973), fungovaly, protože film měl k dispozici i zajímavý příběh. Právě na to In a Violent Nature tvrdě dojíždí.

Nash se sice snaží obejít základy tuctové vyvražďovačky, ale kromě atypického využití kamery zůstává chtě nechtě v područí ortodoxně nastavených pravidel. Johnny je typický němý bubák v otrhané flanelové košili, stylovou maskou na hlavě a ukrutně pomalou chůzí. Máme tu i klasickou „final girl”, co se musí dostat až na konec filmu, obligátní chatu v lese a také šťavnaté maso na porážku v podobě hloupých postav, kterým schází pud sebezáchovy. Asi nejvíce mě v tomto ohledu dostala holka stojící na doširoka se rozpínajícím útesu. Johnny se k ní blíží, ona ho včas zpozoruje a může si vybrat hned ze dvou únikových cest. Běžet doleva nebo doprava. Co si vybere? Samozřejmě, že začne couvat k okraji, tam se zastaví a spokojeně počká, až jí Johnny zaboří hák do střev. Můžete namítnout, že tohle všechno k subžánru slasher patří a já ani netvrdím opak. Bohužel to ale nefunguje ve formálním přístupu, jaký si Nash zvolil. Mě osobně to spíše ruší, jelikož čím méně se toho ve filmu děje, tím spíše si takových nedodělků všímám. Navíc fakt, že se kamera drží výhradně Johnnyho, z filmu zcela vysává jakoukoliv esenci strachu a napětí. Divák ví naprosto přesně, kam bude film směřovat a nemůže se spoléhat na moment překvapení či účinek nečekaných lekaček. Spojnice mezi jednotlivými vraždami (což je přesně to, oč tu běží) jsou vyplněny desítkami minut nudných záběrů. Ne, ani pěkně nesnímané stromy tohle příběhové vakuum nedokáží spasit. Experimentování režiséra je tedy v důsledku poraženo primitivní strukturou pravidel subžánru slasher.

I přes tuhle nehezkou kritiku ale musím uznat, že v několika určitých ohledech režisérův styl funguje a v jednom konkrétním okamžiku se mu dokonce podaří diváka převézt. Zajímavá je tu kupříkladu práce s dialogy. Jsou samozřejmě stejně tupé jako v každém druhém slasheru, ale vše nyní sledujeme v opačném gardu. Vyberte si libovolný díl ze série Pátek třináctého a nějakou konkrétní lesní scénu s táborákem. V popředí sedí dvě postavy, tlachají o ztrátě panenství, debilní škole či o tom, proč dala ta kráva Juddy kopačky milému Stevovi. Divák tuhle verbální vatu napůl ucha poslouchá a zároveň tuší, že v těch lesích za nimi číhá krvechtivý magor s hokejovou maskou na polorozpadlém obličeji. Dialogy v In a Violent Nature k nám však doléhají z dálky v nezřetelných útržcích. Netušíme přítomnost zla ukrytého v houští, jelikož jsme jeho pevnou součástí. Doslova mu stojíme po boku, což - opakuji - ničí prvek strachu, ale zároveň přináší poněkud odlišný zážitek. Je to stejné, jako kdybychom setrvávali v těsné blízkosti Vetřelce, který leží ve ventilační šachtě a skrze mřížku poslouchá rozhovor posádky lodě Nostromo. Jakoby někdo úvodní slavný záběr z filmu Halloween (1979) roztáhl do celovečerní stopáže. Opravdu nevšední, ojedinělé a nutno podotknout - originální.

Kde ale Chris Nash vyloženě boduje, to je určitě finální koncovka, která jak jsem si všiml, většinu fanoušků hororu paradoxně irituje. Dokonce si myslím, že konec je přesně tím důvodem, proč slaví snímek úspěch u odborné kritiky, ale tvrdě naráží u mainstreamového publika. Tam, kde divák znalý žánru automaticky očekává intenzivní klimax vykoupaný v krvi a vnitřnostech, dostává nečekané zamyšlení nad vztahem mezi člověkem, zvířetem a přírodou. Název filmu získá během posledních deseti minut širší rozměr, jelikož režisér zneužije monstrum z béčkových slasher filmů k poukázání na nevypočitatelnou sílu přírody, která může zasáhnout s nebývalou brutalitou a bez zřejmého důvodu. Tahle zajímavě zpracovaná analogie je patrně jediným bodem filmu, kde Nash dokázal zvítězit nad žánrem a doslova ho obrátil naruby. Nemá smysl zacházet do větších detailů, úsudek si po projekci jistě uděláte sami.

In a Violent Nature je rozporuplným žánrovým experimentem oscilujícím mezi meditativní zasněností a striktně přímočarým vyprávěním, který z letargie vytrhávají exploze surového násilí. Závěrečná ostrá zatáčka, ani troufalý pokus učinit z němého zabijáka středobod filmu, však v mých očích nedokáží vyvážit dlouhé minuty stoického pozorování přírodních scenérií. V tomto ohledu si dám raději plnohodnotný dokument z produkce National Geographic. Oceňuji inovativní přístup režiséra, krásnou kameru Pierce Derkse, ale také snahu dát postavě Johnnyho alespoň nějakou backstory a ozvláštnit poslední minuty filmu myšlenkovou nadstavbou. Vlastně docela rozumím i vysokým známkám, jaké si In a Violent Nature odneslo z několika filmových festivalů. Možná zkrátka jen nejsem cílová skupina, na kterou Nash míří. Však víte, jak to je. Film mě může rozesmát, donutit přemýšlet i vyděsit, ale pokud se u něj jako divák většinu času nudím, pak někde selhal. Tohle konstatování mě přivádí i k otázce, komu je film vlastně určený? Pro milovníky klasické školy bude nesmírně utahaný a ještě je naštve závěrečným úkrokem, který budou patrně brát jako zlomyslný podraz. U příznivců náročnější filmařiny bude zase hodně záležet na toleranci vůči filmovému násilí, neboť režisér v tomto ohledu opravdu nedělá kompromisy. I když mě umělecky laděný slasher In a Violent Nature nedokázal naplno přesvědčit o svých kvalitách, Chris Nash rozhodně zůstane v mém hledáčku. Potenciál do budoucna tam určitě je.